Zóna zájmu

Vycizelovaný a diametrálně odlišný náhled na hrůzy holokaustu, o němž nám dávají vědět pouze dráždivé náznaky a znepokojivé zvuky. Snímek The Zone of Interest režiséra Jonathana Glazera tedy do popředí dává představivost diváka, která je, jak všichni dobře víme, velmi mocnou čarodějkou. Můžeme se tedy pouze zděšeně domýšlet, komu patřil ten zoufalý výkřik linoucí se zpoza veliké zdi obepínané krásnými květinami. Právě tento prostor, v němž žije jedna velká spokojená rodina je jakýmsi uzavřeným mikrokosmosem, v němž dým z komínů a všechny tyto děsivé zvuky blednou a stávají se každodenní nevzrušující rutinou. Toto všechno je pak podpořeno skvělými hereckými výkony, precizní statickou kamerou a bravurně vedeným scénářem, který nabídne několik skutečně nezapomenutelných scén (Höss na schodišti), což děsivě koreluje s chladnou efektivitou, s jakou nacisté k likvidaci Židovského národa přistupovali. Co tedy dodat na závěr? Myslím si, že tak sugestivní a originální náhled na hrůzy holokaustu zde nebyl od premiéry snímku "Saul fia", který rovněž nabízel podobně nenápadný, avšak právě o to více zdrcující filmový zážitek. Pokud Vás tedy zajímá téma Druhé světové války ze všech jejích myslitelných úhlů, tak v tom případě Vám mohu snímek The Zone of Interest jen a jen doporučit. „I wasn't really paying attention... I was too busy thinking how I would gas everyone in the room.“ (06.03.2024)

Glazer spoločne so svojím kameramanom vytvoril niekoľko pôsobivých obrazových kompozícií, pričom záber na sprchu v záhrade, ktorá sa týči nad komínom za plotom a ešte ho oblúkom takpovediac objíma, je dosť možno najlepšia obrazová metafora v histórii kinematografie o holokauste. Ďalej však už nič podobne dokonalé nezaznamenáme, blížia sa k tomu snáď len detaily kvetín v istej sugestívnej scéne a motív závesov ako interiérového prvku dávajúceho nám možnosť obrazne aj doslovne zastrieť pohľad na realitu vonku. Zóna záujmu najviac zaujme absolútnou absenciou sentimentu, ale aj dejového oblúku, čo osobne považujem v prvom prípade za výrazné plus, v tom druhom za nič, čo by malo narúšať umelecký zážitok. Každopádne ústredný nápad s kontrastom nevideného na jednej a videného na druhej strane s využitím zvukových efektov neznie ako niečo, čo dokáže vyplniť celovečernú stopáž. I keď si uvedomujem, že táto výčitka je čisto subjektívna a Glazer ju zrejme v záujme narušenia monotónnosti v poslednej štvrtine aj opúšťa. Či ide aj o umelecké prirovnanie k nezáujmu väčšiny západného sveta k neustálym "malým" vojnovým konfliktom v súčasnosti v krajinách "mimo nášho priameho záujmu", je asi bez Glazerovho komentára nedokázateľné. (26.04.2024)

Film o holokaustu pojatej tak trošku jinak. Z větší části snímek sleduje rodinnou idylku Hössových. Jejich vilu, bazén, zahrádku obehnanou zdí za níž jsou slyšet nářky, sténání a výkřiky obětí a je vidět stoupat kouř z pecí. Žádné zrůdnosti zde sice nejsou vidět napřímo ale i tak vás film dokáže dokonale odzbrojit. A to nejen díky konci. Velký podíl na tom mají přítomné zvuky a perfektní kamera. 4hvězdy (22.02.2024)

Nápad vytunit malebnou domácí idylku Hössovic famílie zvuky z Judassic parku je vskutku děsivě působivý, originální až geniální! Ovšem s lartpurlartistickými ambicemi artového hnědopicha Jonatána Polévače má tato vskutku neotřelá idea výtěžnost tak na desetiminutovou reklamu na židy a 105 minut koncentrované příkoncentrační nudy prostě neutáhne. A tak tu máme plíživou, rádoby civilní otravu, složenou z půl hodiny rutin Hössovic služebnictva, dvaceti minut chlubení se zahradou obskurně odporné Brunhildy Hössové, pětadvaceti minut čumění Rudy do zdi, patnácti minut negativní holčičky, rozhazující krmení pro židy, a zcela strhujících závěrečných patnácti minut, kdy jde workoholik Ruda ze schodů a chvílemi zvrací. Prostě takovou artovou hnědku fuckt nevytrhne ani dokonale atmosférická zvuková stopa ani čiré Jonatánovy fabulace na téma „Co jsou to ty zrůdy vlastně za lidi?“, nebo chcete-li po bolševicku - „Zrůdy jsou taky lidi.“. Strašně nápadně to celé navíc koncepčně i exekučně připomíná Endrzónovu manýristickou prudu pro olupené sračkofágní ufony – Nit z hoven. (26.02.2024)

Rok 2023 byl opravdu rokem filmových událostí - a Zóna zájmu to jen podtrhuje. Přiznám se, že už hodně let nedržím Jonathana Glazera ve svém hledáčku. Kdysi mi uhranuly jeho experimentální, na hraně genilaity balancující, videoklipy, které točil pro Radiohead a Jamiroquai, ale Under the Skin navzdory pochvalným ohlasům z řad kritiků už dlouho odkládám. Proto je pro mě Zóna zájmu o to větším zjevením - pomalým artovým jednorožcem, které člověk v kině téměř nevídá. Extrémně dlouhé záběry byly Glazerovým poznávacím znamením už od jeho začátků - a pro tuhle látku se perfektně hodí, protože prostřednictvím nich můžeme dobře pozorovat banalitu všedního života rodiny rozežírané zevnitř, aniž by to bylo na první dobrou vnějšímu pozorovateli patrné. A samozřejmě také banalitu nacistického zla, odehrávajícího se tam za zdí. Glazerovi samozřejmě v tomto úsilí vydatně vypomohl kameraman Łukasz Żal, který ve své domovině pracoval na vizuálně výjimečných snímcích Ida a Studená válka. Zajímavým vizuálním řešením je i využití desaturovaných barev, které připomínají válečné barevné fotografie. Řekl bych ale, že ještě podstatnější složkou filmu je zvuk. Právě ten se stává hlavním nositelem sdělení. Zatímco totiž na obraze defilují všedodenní výjevy a z tváří postav se prakticky nedá nic vyčíst, zvuková stopa nám neustále připomíná že zdánlivá idyla v domě má vedle sebe konstantní připomínku hrůzy odehrávající se v sousedním koncentračním táboře. Kakofonie výkřiků, sténání a občasných výstřelů tvoří kontrapunkt k obyčejným výjevům ze života rodiny, u níž pouze z náznaků usuzujeme, že realita mikrosvěta kolem každého z jejich členů mentálně rozleptává. Matčino fanatické upnutí se k zvelebování zahrady jsme nuceni postupně chápat jako mechanismus popření, otec se zdá být citově zcela vyprahlý a má problémy se spaním, dcera je naopak sleepwalker a u syna se dají tušit násilnické sklony. Tohle všechno je ale mistrně jen naznačeno. O ničem důležitém nepadne ani zmínka. Což platí i pro ostatní obyvatele domu, kteří si naopak hrůznost celé scenerie uvědomují: ať už jde o vychovatelku, služky nebo babičku, která raději v noci potají uteče. Jediné, co se v dialozích občas zjeví je velmi, velmi černohumorné pomrknutí na diváka - třeba když matka kleje, že toho plevele na zahradě se přes vší snahu nemůže zbavit. Ale to je opravdu temný humor, určený netoliko pro zasmání jako spíš metaforické podtržení sdělení. Sečteno podtrženo: Zóna zájmu je rozhodně jedním z nejintenzivnějších filmů o holocaustu, jaký jsem viděl. A je tomu tak přesto, resp. právě proto, že je v něm utrpení přítomné po celou dobu, i když ho nevidíme. A rozpojení auditivní a vizuální složky z na pohled neokázalého snímku dělá i jeden z nejzajímavějších experimentů posledních let. (07.03.2024)