Smírčí kámen u Skleného nad Oslavou

Na kameni je vyryt obrys maltézského kříže, ve spodní části je zahloubená ploška s písmeny "SP" a letopočtem 1878.

Kámen stojí na místě, kde byl pytlákem Hachlou zabit nadlesní Patevít.

Pověst:

Vysočina se minimálně donedávna pyšnila bohatými lesy. Dříve byly ještě hustší, žila v nich spousta zvěře a tu pytlačili lidé, kteří neměli co jíst. Tajně lovili jeleny, srnce, prasata i zajíce a nepřipouštěli si, že dělají něco špatného. Vždyť Bůh stvořil lesy a tolik zvěře pro všechny, říkali si spiklenecky a hleděli, aby je nechytil hajný. Strážce lesa byl jen málokdy  nemilosrdným psem a občas přivřel oko. Vždyť ti chudáci stejně nikdy pečínku pořádně neoblízli, úlovek většinou vyměnili se sedláky či hostinským za sádlo, mouku a jiné důležité potřeby. Maso na ně nezbývalo. Občas ale nějaký hajný propadl horlivosti a tvrdě po škodné pásl. Většinou na přání majitele honitby a nebo proto, že se sám dostal se známými pytláky do sporu. Tak tomu bylo před více než stoletím i v  hustých lesích kolem Skleného a Bobrůvky.
Bobrůvka byla proslavenou pytláckou baštou, kde se snad ani nenašel dům, jehož obyvatel by nechodil s puškou pod kabátem tajně do lesa. Všichni to byli dobří střelci, ničeho se nebáli a po vzoru vyhlášeného pytláka Hachly z Dlouhého ještě provokovali hajného. Nebylo proto divu,  že jeho trpělivost přetekla! Starý nadlesní Siegfried Padewiet, který bydlel u své dcery Emilie Linsbauerové, vyhlásil pytlákům otevřený boj.
„Měj se na pozoru, Hachlo! Nic nedám na povídačky o zpáteční trávě, kterou otvíráš doupata kun a lišek a o kulkách, které se ti vyhýbají. Jak tě v lese dopadnu, je s tebou konec!" varoval pytláka, ten se však jenom smál. „Konec bude s tebou, protože jsem oprávněný! Kuličku chytím holou rukou, hodím ti ji zpátky a jakej byl nadlesní!"  Krčma se otřásala smíchem a Padewiet div vztekem nepraskl.
Jako ohař se od těch chvil pohyboval revírem, zapřísahal se, že Hachlu dostane a pak vymýtí pytláctví z Bobrůvky a širokého okolí. A brzy se také dočkal. Toho dne se vypravil do lesa na schůzku s jedním známým fořtem. Místo fořta však potkal pytláka. Svého rivala dostal na mušku právě ve chvíli, kdy ten chtěl složit krásného šesteráka.
Nadlesní bez váhání vystřelil. Hachla se překvapeně ohlédl, rána houkla, ale nic. Že by se mu střely opravdu vyhýbaly? Než si to mohl hajný srovnat v hlavě, měl sám kulku v prsou, protože pytlák nezaváhal. Nebohý byl v posledním tažení a pachatel se mu ještě přišel vysmívat: „Rozluč se se svými lesy! Teď tu budu správcovat já!"
Pytlák ho ještě začal tlouct pažbou, ale hajný sáhl z posledních sil po velikém noži na vyvrhování zvěře a máchl po Hachlovi. Košerákem mu rozpáral celé břicho a vzápětí sám padl bezvládně do trávy. Zaskočený pytlák si ovázal kolem pasu plachtu trávnici, kterou nosil k odtažení úlovku, převázal si břicho a ještě stačil odtáhnout mrtvého hajného k velikému mraveništi a dát mu do něj hlavu. Pak se vydal těžkým krokem k Bobrůvce.
V krčmě se k hrůze všech přihlížejících stačil občerstvit a potom se dobelhal se střevy v plachtě až k domu svého nejlepšího kamaráda. V brance se zhroutil na zem a druhého dne zemřel.
Tím skončilo nemilosrdné střetnutí v lese a okolní chlapi se pak načas krotili ve své pytlácké vášni.

Text: Hynek Jurman
Foto: Zdena Číhalová

Kdo vlastně Hachl byl?

Je příznačné, že historie našeho pátrání i skutečných „historických" událostí se začíná odvíjet přesně tam, kde otištěný pytlácký příběh skončil. Tedy v roce 1878, kdy v lesích mezi Skleným a Bobrůvkou vyhasl život nadlesního Padevěta a pytláka Hachla. Na jejím počátku opět stojí dochovaný záznam v úmrtní matrice farnosti Moravec z 28. května 1878 (MZA, E67, 15814, sn. 113) a vytrvalost paní Lenky Peškové, s níž pracovnice informačního centra staré matriční zápisy prochází. Problém dohledaného a výmluvně znějícího záznamu o příči ně smrti „následkem popíchání obdrže ném při páchané vraždě" však spočíval v tom, že se netýká pověstného Hachla, ale šedesátiletého kováře Františka Sýkory z Bobrůvky. To nás však od dalšího sledování Sýkorových osudů nemusí nijak odrazovat, neboť ani pobodaný kovář nebyl žádný suchar...

Recidivista František Sýkora
Pestřejší život Františka Sýkory, narozeného kolem roku 1818, naznačily už záznamy sčítání lidu z roku 1869, které jej zachytily coby nádeníka v Bobrůvce č. p. 20 s poznámkou: „nachází se u hrdelního práva ve vazbě". A následující pohled do soudních akt tuto informaci jenom potvrdil. František Sýkora žil jako nepolepšitelný recidivista. Kradl, urážel, ubližoval na zdraví a zase kradl. V letech 1854‑1876 byl minimálně čtrnáctkrát soudně trestaný a svými delikty zaměstnával celou justiční hierarchii od okresních soudů v Novém Městě na Moravě a v Bystřici nad Pernštejnem, přes Krajský soud v Jihlavě až po Vrchní zemský soud v Brně. Ve vězení pobýval opakovaně několik dní, ale i vleklejší měsíce a roky. V jeho dospělém věku téměř neminul rok, aby neseděl za mřížemi. Sýkora se nikdy neoženil, neměl stálé bydliště a starostův posudek z roku 1876 jej charakterizoval, že „nenýčkom ale se tak v obci potuluje, a když k někomu přijde, tak jej každý ho nerado vidí".

Kriminálník nebo sociální případ
Ze soudních dokladů je těžké odhadnout, zda v pozadí Sýkorových krádeží stála chorobná kleptomanie, konfliktní povaha nebo existenční tlak. Část deliktů spáchal společně s bratrem Jakubem, který svou rodinu živil jako nádeník a později byl stíhán jako tulák. Je zřejmé, že peněz doma u Sýkorů moc nebylo. Většina Sýkorových deliktů se vyznačovala až naivní prostotou. Jednou uviděl na rybníku hejno kačen, které zahnal do nejbližší stodoly a tam je pobil. Podruhé zase cestou z lesa zahlédl ráz panského dřeva, večer si půjčil u hospodáře koně a dřevo prodal pekaři v Bobrové, aby splatil svůj dluh a něco si přivydělal. Není proto divu, že na notorického pobertu měli spadeno panští lesníci i sousedé. Svět 19. století byl ještě hodně přímočarý. Zkoumání psychologických či sociálních příčin kriminality mu bylo vzdálené a po zločinu musel v první řadě následovat trest. I vraždit se Sýkora odhodlal krátce poté, co po osmi měsících vyšel z vězení.

Hachl z masa a kostí
Vražedný útok Františka Sýkory v roce 1878 už nikdo nevyšetřoval. Sám útočník v něm podlehl bodným ranám a v Bobrůvce č. p. 5 zemřel. Pro spojení pohnutého životního osudu s pytláckou legendou je však podstatné, že obžalovací spis c. k. státního zastupitelství v Jihlavě už 14. 11. 1876 vložil mezi jméno Františka Sýkory a přezdívku Hachl slůvko „alias", tedy „jinak". Zatímco hrubián Sýkora 30. května 1878 spočinul na moraveckém hřbitově, tak neprůstřelný Hachl žije dál v lidových legendách. A díky d o c h o v a n é m u soudnímu popisu před námi ještě po letech vystupuje jako živý. Hachlovu statnou tělesnou schránku skrývalo několik vrstev oděvu v podobě bílých spodků a košile, šedivých kalhot, soukenné vesty a kovářské zástěry. Když si však odložil šál i černou kapuci se štítkem, jeho 176 cm vysoká postava obutá do vysokých bot vynikla naplno. Konečně bylo možné pohlédnout do jeho modrých očí a hnědých vlasů. Oholená tvář zvýrazňovala širokou bradu i protáhlý obličej. Za úzkými rty se skrýval zbytek zkažených zubů, ale jeho jazyk dokázal podle potřeby promluvit jak česky, tak německy. Bezmála 150 let však obávaný Hachl mluví už jenom jazykem svých vypravěčů.

Martin Štindl