Duna: Část druhá

"Fear is the mind killer." ____________ Jestliže Star Wars: Empire Strikes Back bylo největším sci-fi pro 20. století, tak druhá DUNA je zcela beze srandy největším sci-fi tohoto století, a stejně tak novodobou vědecko-fantastickou verzí příběhu o Mojžíšovi. Stejně přelomový, a stejně tak velkolepý.... Protože zatímco první část byla skvělým psychedelicko-halucinogenním prologem k druhé kapitole – zabývající se mocenskými intrikami na pozadí ideologicko-politických machinací o ovládnutí planety Arakkis – samotná druhá kapitola je epickým osudovým příběhem o revoluci, pomstě a naději. Druhá DUNA je tak ve všech ohledech velkolepější, napínavější, daleko víc audiovizuálně imerzivní a celkově vzato kvalitnější [a to už je co říct, vzhledem k tomu, že první část bylo hotový zjevení nejen v rámci sci-fi žánru]. Spojuje totiž tolik témat, motivů, mytologických meta-konceptů a postav [Austin Butler jako psychopatický Feyd-Rautha ftw!], že je skoro až nepochopitepný, jak se tohle všechno režisérovi Denisi Villeneuvovi nerozpadlo pod rukama jak hrad z písku.... Druhá filmová DUNA je totiž zcela beze srandy nejepičtějším příběhem o pomstě od dob Hamleta, a zároveň i největší love-story od dob Romea a Julie. Snímek svým vizuálním vyprávěním, formálním jazykem, opulentní výpravou a megalomanskou stylizací zároveň staví na původní tvůrčí vizi psychedelického mága Alejandra Jodorowskyho – jehož nenaplněná kreativní vize [viz. dokument Jodorowsky's Dune anebo komiks KASTA METABARONŮ] ovlivnila filmový sci-fi žánr jako takový a jako máloco podobného. Nejsilnější a nejkomplexnější je však druhá DUNA v těch nejvíc minimalistických, subtilních momentech a drobných detailech a nuancích, díky nimž ono vizuální vyprávění ještě víc vyniká a dokáže říct víc než tisíci slovy potažmo monology či dialogy.... to vše a nejen to dělá z DUNE: PART II takřka tříhodinový audiovizuální transcendentální opus, který fakt nemá nejen v rámci sci-fi žanru, ale i v rámci hollywoodských blockbusterů, sebemenší obdoby. Co dodat? Nadčasovej meta-fyzickej kolektivní zážitek jaxviňa at its finest, dokonalý cinefilní koření a filmová událost týhle generace; beze srandy.... no nic, já se jdu teď zhulit a vajbovat na Pink Flody. 10 červíků z 10 (28.02.2024)

Stále platia veci, ktoré mi vadili aj na jednotke - najmä teda prepálená stopáž a pridal by som Zendayu, ktorá vyzerá na 14 rokov a 45 kg, nie ako jedna z líderiek povstania. Tiež Christopher Walken má už zjavne najlepšie roky za sebou. Každopádne ide o monumentálne kino, audio-vizuálne orgie a prehliadku nadpozemského dizajnu. Bola to čiernobiela pasáž na planéte Harkonnenovcov, kedy ma film úplne pohltil a nepustil (to sa mi pri jednotke nestalo). (07.03.2024)

Moc nad kořením je mocí nad vším. Druhá polovina sci-fi epiky je o trochu delší, o trochu rychlejší a výrazně akčnější. Každý dílčí souboj či velkolepá bitva jsou prezentované trochu jinak a především ve druhé, příběhově trochu zrychlené polovině není o akční výjevy nouze. Ty vedle osvědčené vizuální stránky umocňuje i fakt, že Zimmer dělá Zimmera ještě o trochu dunivěji (heh) než obvykle. Jádrem vyprávění je však hlavně napětí mezi touhou naplnit svůj osud a zároveň se mu vzepřít. Bytí i nebytí mesiášem něco přináší i bere a pro váhavého Paula není snadné se rozhodnout, jak se svou nemalou mocí naložit. Kontrast mezi epickými galaktickými šachy a drobnými osobními dramaty tedy funguje i napodruhé a finální propojení jednotlivých linek je dostatečně působivé. Větší úlohy se oproti jedničce dočkal žoviální strýček Bardem, chemie mezi Chalametem a Zendayou také funguje a černobílé představení nového harkonnenovského arcizlouna v podání zhnusněného Austina Butlera skoro zamaskuje fakt, že nám na něm kvůli pozdnímu objevení se v příběhu v podstatě nezáleží. Villeneuve tedy úkol zvládl a jen těžko si lze představit, že fanoušky jedničky dvojka zklame. (28.02.2024)

Nejnudnější film roku. To, že je hudba extrémně přeřvaná, opravdu neznamená že je skvělá. Jinak jedno klišé za druhým (obyčejný kluk, láska, zrození vůdce, útok). Necitlivý střih - kde jsou ty stonožky, džin ? A je sice hezké, že nepřátelé jsou x-tou variací na nácky, ale vážně mám fandit zarostlým zfanatizovaným křovákům, kteří sice nevykřikují Salám Akát či co, ale i tak se chovají jako členové talibanu jak vyšití ?! (20.03.2024)

// Destiny is a bitch na entou umocněno zase jednou neuvěřitelnými obrazy dua Villeneuve & Fraser a ještě doplněno o Zimmerovo burácející score, který když ve druhé půlce v jeden moment dropne, má sílu minimálně tří atomovek. Speciální smeknutí pak patří Austinu Butlerovi, který instantně vytvořil jednoho z nejikoničtějších záporáků, jací se na plátně kdy objevili, všechny jeho scény naprosto famózní. Slabší tempo a nějaká ta zkratkovitost tam sice furt jsou, ale v rámci celku to jsou bezvýznamné výtky, je to prostě náhul :) (27.02.2024)