Duna: Část druhá

Je fascinující, že když prohlásím, že Duna 2 byla výborná, ale jednička byla o chlup lepší, jsem v menšině a zním až nemístně kriticky. Možná je to mou neznalostí knižní předlohy, ale zkrátka epizoda ze života Fremenů mě bavila méně. Duna 2 představuje úžasný audiovizuální zážitek, je to velkofilm se vším všudy, ale rozhodně v něm nespatřuji onu proklamovanou genialitu. Samozřejmě film zdařile buduje protagonistu i antagonistu a za uhrančivé atmosféry směřuje vše k jejich nevyhnutelnému střetu, ale je to něco, co jsme nečekali nebo doposud neviděli? Je to něco, co svojí silou a katarzí překoná např. střet Batmana s Banem, či Jokerem? Je v tom osudovost silnější Matrixu? Nemyslím si. :) Je to jen další skvělý velkofilm... 8/10 (18.03.2024)

Čekám na každý nový film Denise s velkým očekáváním. Dunu jako knihu zbožnuji, četl jsem i ostatní od Franka. Druhý film je rozhodně velkolepý a nadherna nasnímaný. Po prvním imaxovém shlédnutí nejsem zcela přesvědčen o plném hodnocení, řeknu proč. Je tu pár změny, poměrně dost se tlačí na ženské osazenstvo a ke konci se zvláštně zrychlí... a hlavně je to vlastně dost odtažitý film. Ještě si zopakuji kino a uvidím,kam se moje pocity posunou. I první díl nebyl za plno napoprvé. Přes vše ostatní, tohle je zasloužená adaptace pro slavnou knihu. A je přenesena s velkým citem. (28.02.2024)

Vlastně žádné překvapení. Villeneuve za pět, Herbert za jedna. Dohromady za tři. Villeneueovi nemůžu upřít úžasnou schopnost vytvářet podmanivé obrazy a zhmotňovat fantastické knižní světy, jenže co naplat, Herbertova Duna s obřími červy a prapodivnou kombinací kosmických lodí a středověké společnosti vybavené sečnými zbraněmi na mě vždycky působila nefunkčně. Prostě se do toho světa nedokážu ponořit, neumím si ho vychutnat a nejsem schopný ho ocenit. Je mi líto, že podobné velkorysé zpracování neuplatnil Villeneuve se svým talentem na desítky jiných titulů sci-fi literatury, na kterých žánr ve skutečnosti stojí. Takový Piknik u cesty ve Villeneuvově podání by byl neodolatelnou chuťovkou. Ale co naplat. Celkový dojem: 60 %. (11.03.2024)

Žádné přehnané nadšení se nekoná. Villeneuova dvojdílná (zatím) Duna je prostě typická sedmička, kdy mě ke čtyřem hvězdám dotlačila audiovizuální masáž. Bardemův vtipně fanatický Stilgar a rozervaná Zendayaina Chani jsou top mezi charaktery, Paul s máti jedou na jistotu, Butlerův vybělený gumák je k smíchu i s celou svou stručnou průpravou. Nepochybuji o cenách za zvuk, který je tu tak MASIVNÍ a tak efektně používaný, že prakticky dorovnává slast, jíž v člověku obvykle vyvolávají spíše efekty vizuální. Do celku sedí i Zimmerova tradičně burácející hudba (byť se nedostane do spolku jeho nejlepších soundtracků) a navzdory vyumělkované strohosti i design staveb, interiérů a oděvů pouštní planety. Příběh se povedlo převést docela dobře - scénář celkem pravidelně rozhazuje rychlé a stručné vysvětlivky v podobě neurážlivě polopatických scén, v součtu s dlouhou stopáží si tak Villeneuve mohl dovolit svoje rozvážné tempo a účinné působení OBŘÍMI TVARY (a tvory). Takže? Jsem rád, že jsem tuhle Dunu viděl, opáčko si ale hned tak nedám a sám od sebe ji nejspíše doporučovat nebudu. P.S. Teď jsem se v jakémsi erudovaném článku dočetl, že je Butlerův Feyd-Rautha fantastický záporák - děláte si prdel? Hype je holt zrádná věc... (21.04.2024)

Naštěstí jsem se rychle smířil s tím, že Paulův vývoj se bude odvíjet podle očekávatelné trajektorie - zejména když se Villeneuve na rozdíl od Lynche rozhodl následovat didaktické schéma zrodu diktátora. Proč naštěstí? Protože jsem se díky tomu záhy začal soustředit na perspektivu Chani, brzy ustavené coby postava věcná, analytická a empatická. ___ V tomto ohledu se dá DUNA II uchopit trochu jako MATRIX, kde šlo o záměr: Zdánlivě se jedná o příběh mužského hrdiny, ale ve skutečnosti je celý film vystavěn jako analytické pozorování mnohem bystřejší ženské postavy, jež se rozhoduje, zda jí ten chlap stojí za pozornost a důvěru. Chaninou antagonistkou je pak podobně nenápadně rozvíjená hlavní mrcha Jessica. ___ Příběh Chani v paralele k příběhu Jessicy je nakonec jediná soustavně rozvíjená dvoj-linie. Oproti tomu linie traktované jako centrální jsou čím dál eliptičtější, zmatečnější a náhodnější. Imperátor je neatoritativní, původní mladý padouch se stává ponižovanou vedlejší postavou, nový mladý padouch je přepálená karikatura - a čarodějnická špionáž působí v té zkratce jako z bondovské parodie.  ___ Výhoda perspektivního napojení se na Chani je i v tom, že si stejně jako ona můžeme říkat: "Co se s Paulem sakra děje? Proč dělá, co před chvílí říkal, že dělat nebude? Hráblo mu?" Nemluvě o tom, že slib věčné lásky pět minut předtím, než požádá o ruku jinou ženskou, je pohříchu pochybná milostná diplomacie. ___ Jediná dramaticky funkční část filmu je pro mě ta romantická, když se postupně sbližují - a vyvrcholí to cestou na červovi. Napadla mě paralela se STAR WARS III, kde šlapaly naopak ona politická rovina, hrdinova proměna i pocit zmaru z rozkladu světa.  ___ Ano, kompozice, tonalita a práce se zvukem jsou pozoruhodné, leč žádná scéna krom milostných a prvního sedlání červa (což je de facto taky milostná scéna, opět je klíčová Chanina perspektiva) mě nezasáhla: nebyl jsem stržen dramaticky ani esteticky, nezažíval vzrušení z filmařiny, z hry tvarů, světla a zvuků, z výstavby scén či z rytmu, jež třeba u Nolana zažívám běžně. ___ DUNA I odvážně reinterpretovala příběh členitého světa skrze relativně intimní, fázované drama několika postav. DUNA II je naopak překvapivě konvenční "temný" velkofilm o boji rebelů se systémem, jen jsou všichni svině nebo blbci. Krom Chani. A červů. (09.03.2024)