Přírodě blízké lesy

Pro pochopení vývoje a současného stavu lesů se musíme vrátit nejméně o tisíce let zpátky. V té době pokrývaly centrální část Vysočiny bujné pralesy se vším všudy - se zubry, jeleny, losy, medvědy a vlky. Prales to byl nejen jedlobukový, jak je obecně známo, ale významně byly zastoupené i náročnější listnáče jako javor klen a mléč nebo jilm horský. Okolí města zůstávalo pralesem do 12. století, kdy začíná plošná a plánovitá kolonizace území Vysočiny.

Během krátké doby byla založena první sídla. Krajina se začala měnit na zemědělskou a dochází k rozpadu celistvého pralesa. Nejdříve mizí velcí savci a postupně další a další druhy živočichů a rostlin.

Už začátkem 17. století je stav lesů hodnocen jako velmi špatný vlivem nešetrného využívání. V reakci na jejich drancování jsou vydávána ochranná nařízení, ta ale nemají valný účinek a stav lesů se zhoršuje dál. Vitalita lesa klesá, až už není schopen se dostatečně rychle samovolně obnovovat. Během 18. a 19. století je proto postupně zaváděno plánovité lesní hospodaření. Les je vysazován, pěstován a sklízen podobně jako zemědělské kultury. Jehličnaté dřeviny nahrazují listnáče. Postupně tak zanikají poslední celky přírodních lesů a v rozsáhlých územích mizí a vymírají dokonce i základní listnaté dřeviny přirozené druhové skladby původních lesů. Tak se dostáváme do současnosti, kde jsou zbytky přírodě blízkých lesů zcela výjimečným zjevem a v krajině Velkomeziříčska tvoří jen nepatrnou část někdejší rozlohy.

Ve vyšších polohách na sever a západ od města se rozkládaly bučiny (jedlobukové lesy). Malé fragmenty bučin, které mají alespoň geneticky vztah k dávným pralesům, jsou zachovány v přírodní památce Rasůveň u Borů, v okolí Bílé skály u Pavlínova a na Dědkově hoře u Dědkova (obojí bez ochrany). Obsahují též některé typické lesní rostliny, které v plantážních lesích nenalézáme, a které zde dožívají na posledních místech v regionu (např. kyčelnice devítilistá).

V území na jih a jihozápad od města převažovaly dubohabřiny a suché doubravy. Jsou to spíše teplomilná lesní společenstva vázaná na údolí Oslavy a suché pahorky Třebíčského syenitového masivu. Z nich se na Velkomeziříčsku dochoval jen jediný malý zbytek, nedaleká lokalita Libenice v údolí Oslavy. Přestože jde o malý fragment, můžeme v podrostu pozorovat asi 50 druhů lesních rostlin, které v okolních přeměněných lesích žít nemohou. Půvabnou podívanou les Libenice nabízí v polovině dubna, kdy zde kvete lýkovec jedovatý, dymnivka plná, křivatec maličký, jaterník podléška. Největší vzácnost ovšem představuje chráněná ostřice tlapkatá.

Pokud chceme zachovat přírodě blízké lesy i pro budoucnost, nezbývá, než je chránit před úplným zánikem. Ke zničení může velmi snadno dojít pouhým vykácením a převodem na jehličnaté lesní kultury. Hospodaření v přírodě blízkých lesích zdaleka není na závadu, ba naopak. Je ale nutné respektovat přirozené procesy a projevy vitality. Například aby zůstala zachována genetická kontinuita je důležité, aby byly obnovovány přirozeným zmlazením, nikoliv obnovou umělou – výsadbou.

V okolí této tabule se občas nacházejí listnaté porosty, jejichž mateřské stromy leží v lokalitě Libenice. Pod listnáči se znovu uchycují alespoň některé rostliny typické pro přírodě blízký les - bažanka vytrvalá, mařinka vonná a další. Zdaleka ale nejde o vyvinuté přírodní biotopy jako v jádrovém území Libenice. Tam je tisíciletý vývoj nenahraditelně vtisknutý.