Velkomeziříčská tragédie očima Emilie Polachové

velkomeziricska-tragedie-01Stejně jako v celé naší zemi si i obyvatelé Velkého Meziříčí 7. 5. 2012 připomněli šedesáté sedmé výročí osvobození Československa od nacismu. Pro Velkomeziříčské je to navíc i vzpomínka na oběti tragédie, která se v našem městě udála v posledních dnech druhé světové války. Němečtí vojáci při ní ve dnech 6. až 8. května popravili šedesát zdejších obyvatel a dalších sedmatřicet jich zahynulo 9. května při bombardování v důsledku přechodu fronty.

Přímých svědků tragédie po letech neustále ubývá. O to zajímavější je číst řádky Emilie Polachové, která bydlela v té době na Kolmé ulici ve Velkém Meziříčí a svůj vlastní zážitek a pohled na některé události té doby popsala v dopise příbuzným. Pro připomínku obyvatelům města jej poskytli manželé Ondráčkovi ze Slavičína již v roce 1996 a od té doby ležel dopis založený v kronice města.

Pro čtenáře týdeníku Velkomeziříčsko jsme z něj vybrali úryvky. Emilie Polachová v něm zmiňuje události od revoluční neděle 6. května, kdy bylo již celé město vyzdobeno československými prapory a národní výbor přejímal svůj úřad. Dál popisuje aktivity gestapa, které kladlo odpor až po zajetí členů národního výboru na radnici a jejich mučení. „Svým obětem vytrhávali nehty, vylupovali oči, skalpovali kůži, lámali končetiny. Strašný křik a stálé střílení se ozývalo městem skoro celou noc. Ráno pak jezdili Němci městem jako diví, vyhlásili stanné právo, obyvatelé zalézali do svých příbytků a ulice byly téměř liduprázdné... To pondělí byl pak zlý den. Odpoledne, když jsem šla do mlékárny, musela jsem projít od pokračovací školy k Dalimilově ulici několikerými po zuby ozbrojenými německými strážemi a když jsem vkročila na most, viděla jsem, jak kulomet, ležící na podstavci betonového mostu, stáčí zlomyslný Němec v ostrém úhlu přímo na střed mých zad. A ten jeho pohled! Nedovedu ho vylíčit. Nevystřelil, jen asi chtěl nahnat hrůzu... U mlékárny už byla jedna z rakví s mrtvým... u ní plakala vdova a nejbližší příbuzní."

Dál Emilie Polachová popisuje svoji cestu městem a setkání s hlídkami německých vojáků až ke Karlovu. „Vtom už jeli. První vůz byla velkobítešská hasičská stříkačka plně obsazená SSmany s namířenými zbraněmi (nesměli se tu lidé ani z oken dívat pod trestem zastřelením), za ní ve středu průvodu menší červené nákladní auto Brázdovo s našimi lidmi, z nichž jsme za letmého pohledu poznali jen jednoho studenta, třebaže nejeli rychle, ale pro ty namířené zbraně nebylo možno jinak. Pak jelo veliké ozbrojené auto plné gestapáků. To byl první hrůzný transport. Jeli směrem k dolnímu okraji parku Františkova po silnici k Petrávči, do těch míst, kde pod Františkovem je Šlapalův (nyní Kohoutkův) mlýn a za ním se stéká pod ohbím silnice mlýnská strouha s Oslavou. Tam, na maličkém paloučku svých prvních patnáct obětí vyložili, postavili do řady a ranou do týla stříleli tak, aby mrtvoly padaly rovnou do řeky. Já jsem mezitím došla ke gymnasiu v myšlenkách, kam je vezou, když jsem uslyšela první rány směrem od Františkova. Hned mě napadlo, že je tam střílejí a byla to, bohužel, smutná a hrozná pravda."

Pak E. Polachová popisuje další transporty zajatých, které viděla z okna gymnázia a následující události včetně toho, jak se začali Němci v úterý večer rychle odsouvat k Jihlavě před blížícími se Rusy i jak začaly do ulic města padat fosforové střely. Jedna z nich vybuchla i u Polachových na dvoře. „Oči, ústa i nos plný nedýchatelného dýmu vyběhla jsem za ostatními, když tu pán ze sousedství, Brňák, volá: Proboha slečno, vy hoříte nejen na rukou, ale i v ústech. Kapičky fosforu, co mi při hašení stříkaly na ruce a do obličeje, tam utkvěly a hořely. Hasili mi dlaně hlínou a do úst mi nacpali plné dvě hrsti hlíny z cesty za zahradou. Dlouho to trvalo, než to udusili, ale podařilo se to bez větších popálenin."

Rodinu Polachových pak na noc vzali k sobě do sklepa sousedi, další lidé šli do krytů. Ve středu ráno vjela do města Rudá armáda, Němcům v patách. „Jeden německý hejtman vyhodil červenou raketu, pro Rusy to byl povel k bombardování, jako by tu byla hnízda německého odporu, a tak to začalo. Stěny sklepa se chvěly, rány duněly, letadla hučela nad hlavou, my ani snad nemysleli a jen čekali, kdy to na nás padne," popisuje E. Polachová, která vše nakonec přežila, na rozdíl od sedmatřiceti lidí, kteří zahynuli v sutinách domů. „Toho německého hejtmana Rusové záhy dopařili a nad našimi u náspu jej zastřelili, čehož jsem byla očitým náhodným svědkem. Ani se mi srdce nepohnulo v hrudi, naopak jsem pocítila uvolnění, že ta bestie, co tu zavinila bombardování, byla zneškodněna na věky," dodává ještě mladá žena a končí svůj dopis popisem pohřbu všech devadesáti sedmi obětí se slovy v samém závěru, „dej Bůh, abychom se dožili rozkvětu a plného míru naší drahé, nejdražší vlasti, naší nově se budující Republiky československé."

Takový je dobový pohled Emilie Polachové, která tragické dny ve Velkém Meziříčí sama prožila. Podle historičky zdejšího muzea Marie Ripperové jsou sice v jejím popisu některé nepřesnosti, ale celkovou situaci vystihuje dokonale. „Smrt lidí, kteří byli v plné síle a mohli pro společnost i svoje blízké leccos udělat, je vždycky tragédie. O to víc je nutno si připomínat smrt účastníků velkomeziříčského povstání, kteří byli příslušníky německé armády zastřeleni na prahu míru, 7. května 1945, když plánovali poválečnou obnovu města. Společně s obětmi bombardování města ráno 9. května si je každoročně připomínáme při pietní vzpomínce na hřbitově. Mladé generaci tyto události přibližují také besedy v muzeu, které jsou v květnu zaměřeny právě na připomenutí událostí na sklonku druhé světové války ve Velkém Meziříčí," dodává Marie Ripperová.

Připravila: Martina Strnadová/týdeník Velkomeziříčsko
Foto: Muzeum Velké Meziříčí

velkomeziricska-tragedie-02

Nahoru