3. Básníci naší krajiny

Na Velkomeziříčsku žili, inspirovali se a tvořili velikáni naší poezie 20. století. Spojení tvorby s krajinou, její přírodou a zdejším lidem je bytostné, hluboké, přesahující běžné roviny našeho vnímání.

Nelze přehlédnout další společné rysy jejich díla - touhu po svobodě, osvobození duše člověka, hledání pravdy a Boha. Že nešlo o klišé, dokládají pohnuté životní osudy, v nichž není nouze o osobní statečnost, nepochopení okolím, potíže s totalitním režimem a smutné konce. Obvykle teprve pozdější doba přinesla autorům docenění a uznání.

Prostor vytyčený naučnými stezkami je také i prostorem důvěrně známým našim básníkům, kteří všichni vzájemně udržovali čilé styky. V jejich době se mluvilo o „básnické stezce" mezi Tasovem a Uhřínovem. Většinu míst máte možnost během putování navštívit.

Jan Alois Zahradníček (1905 až 1960)

Významný představitel české katolické poezie a jeden z nejznámějších českých básníků, překladatel a publicista. Velkou část plodného života prožil zde v Uhřínově, na faře švagra Jana Dokulila. Zahradníčkovo tvůrčí období spadá mezi léta 1930 až 1960, což jak víme, bylo nejtemnější období 20. století – vyhrocené politické názory, nastupující fašismus a poté nesmířlivý komunismus s monstrprocesy 50. let. Zahradníčkova tvorba je spirituální lyrikou, kde využívá symbolické obraznosti pro vyjádření nejhlubších bolestí a hnutí duše. Vyrovnává se s bolestí osudu, existenciální úzkostí bytí nebo pocity zmaru a na druhé straně nás provází díkůvzdáním za dar bytí, významy lásky, milosti a spásy, souzvukem s národem, domovem a přírodou.

Básníkova tvorba pramenící z bytostné touhy po svobodě jej po dokončení díla Znamení moci přivedla roku 1951 na 13 let do komunistického kriminálu za údajnou špionáž a rozvracení socialismu. Amnestován byl v roce 1960, nicméně krátce po propuštění na následky věznění umírá. Zahradníčkova díla byla během socialismu vydávána výhradně samizdatem či v zahraničních nakladatelstvích.

Jan Zahradníček - FOTOGALERIE

Jan Dokulil (1910 až 1974)

Český katolický kněz, básník a překladatel. Fara v Uhřínově se za jeho působení stala místem setkávání předních osobností naší literatury. Za 2. světové války skrýval rodinu Ludvíka Svobody a dalších odbojářů, nicméně jeho jasná představa o hodnotě svobody ho nedlouho po skončení války přivedla na seznam nepřátel socialismu. Útěkem se v roce 1950 vyhnul zatčení státní bezpečností a celých sedm let se pak dokázal skrývat u přátel v okolních vsích. Roku 1957 byl zatčen a odsouzen na 12 let. Po propuštění o 8 let později dožil zbytek života jako kněz v ústraní ve Svitávce.

Chodím bos, neboť mohu jen bosou nohou poznat kamenitou cestu do polí, jílovité kalužiny, mastnou hlínu pěšinky Nad křížem, trávu mezí, luk a kopců, strniště o žních, trn na ulomené větvičce šípkové, jen bosou nohou lnu k hladké kůře vrby a třešně, k drsnému kmeni borovice... Chodím bosý jako ten, kdo nic nemá, jako ten, kdo smýšlí pokorně a je tu, aby pomohl druhému tak rychle, že nemá čas se ani obout...
(Jan Dokulil: Chodím bos)

Jakub Deml (1887 až 1961)

Katolický kněz, básník a spisovatel, nepřehlédnutelná postava naší spisovatelské a intelektuální scény 20. století. Jeho život v nedalekém Tasově je plný vypjatých zvratů, rozkolů a nedorozumění s okolím. Snad to byl důsledek osobitých názorů a svérázného naturelu. Pro svou tvorbu čelil mnoha zákazům činnosti ze strany církve i státu.

Jeho přístup k životu a tvorbě se zdaleka nevešel do zažitých šablon. Deml je proto řazen k předchůdcům surrealimu, kde jistá míra provokace, snaha o vynesení tabu na světlo nebo bourání zažitých představ má svoje místo. Snad pro to věčné hledání, které je vlastní nám všem, je Deml i dnes tolik chápaný a vyzdvihovaný. Neshody se systémem a tlak četných odpůrců vyrovnával obracením se do hlubin duše, přírody a krajiny, obracením se k Bohu. Zdaleka nežil v samotě a udržoval čilé styky s mnoha intelektuály. Z Tasova se tak načas stalo důležité kulturní centrum. Právě Deml je velkou měrou odpovědný za dělné prostředí, které v našem regionu panovalo.

KAPRADINO, dnes je tomu už dávno, pověz mi tedy, jaká to byla píseň, kterou pěly borovice a při níž se mi chtělo umříti? Je možno, aby píseň mariánská byla ze všech nejsmutnější? Anebo proto tak se zachvíval hvozd a slzely staré skály, že to byla píseň poutnická? A pověz mi, může-li celý sbor znít jako sólo? Kde vykrvácel ten hlas, a kde jej opět uslyším? Proč odcházejí ti nejdražší a proč nás nevzali s sebou? Hle, na celém světě není už bytosti, před níž bychom se nemuseli za něco hanbiti! Ó Matko, a Ty – Nenávratná! Všichni chtějí od nás tak málo...
(Jakub Deml: Moji přátelé)

Otokar Březina (1868 až 1921)

Velkou část života působil jako učitel v Jinošově u Náměště nad Oslavou. Deml byl sice o generaci mladší, ale s Březinou se čile přátelil a díky němu i ostatní. O Březinově velikosti světového formátu může svědčit neuvěřitelných osm nominací na Nobelovu cenu za literaturu. A byl to právě on, kdo nastavil našim básníkům laťku pěkně vysoko.

Stanislav Vodička (1910 až 1982)

Byl uměleckým knihařem a spisovatelem. Díky Demlovi získal knihařskou dílnu v Tasově a z velké části pro Demla i pracoval. Psal do šuplíku a první vlastní knihu vydal, když mu bylo téměř 70 let. Je to však ceněné dílo zralého autora. Další meditativní próza o tajemství přírody a rozměrech duše člověka byla vydaná posmrtně.