Jak vzniklo Meziříčí

Na místě, kde se dnes rozkládá město Meziříčí, nebylo kdysi nic. Stráně byly porostlé hustým lesem se spoustou zvěře, mezi kopci se prodírala řeka plná ryb. Občas se k ní přišel napít medvěd nebo srnec. Podél řeky vedla úzká pěšina, po které někdy putovali kupci. Když bylo sucho, pohybovali se údolím řeky. Tam, kde byla půda rozbahněná, vedla cesta nahoře na stráni. Od řeky se však moc nevzdalovali. Sloužila jim jako ukazatel směru. Přešli a spěchali dál, aby se ještě před setměním dostali někam mezi lidi.

Až jednou. Proti proudu řeky jeli volným krokem muži na koních. Po zarostlé pěšině museli jet jeden za druhým, takže se zdálo, že jich je hodně. Pokřikovali na sebe, smáli se, všude jich bylo plno. Jen lesklá zbroj dávala tušit, že se nejedná o pouhý výlet. V jejich čele jel velitel na bílém koni. Podle oblečení bylo vidět, že je urozeného původu.

Slunce dávno zapadlo, ale oni jeli dál a dál. Na krajinu padla tma, jezdci už byli unaveni, ale jejich velitel stále velel pokračovat. Přebrodili říčku, vyšplhali do kopce. „Pane, zastavme se, není vidět na krok. Vždyť si některý kůň může zlomit nohu," prosili zbrojnoši. Právě v tom okamžiku i jeho kůň zůstal stát a odmítal jít dál. Pán viděl, že dnes už nikam nedojedou. „Dobře, přenocujeme tady," rozhodl. Rozložili se pod košatou lípou a únavou usnuli.

Ráno je probudilo vycházející slunce. Zbrojnoši se rozeběhli po okolí, aby sehnali něco k jídlu. „Je tu krásně," hlásili veliteli. „Jsme na vysoké skále a dole v údolí se stékají dvě řeky. Je v nich plno ryb a v okolních lesích je hojnost zvěře." „Výborně, přesně takové místo hledám," zaradoval se pán. „Zde postavíme hrad a bude se jmenovat podle těch řek – Meziříčí."

Jak řekl, tak se stalo. Brzy přijely vozy plné dělníků. Nakáceli stromy, z okolí navozili velké kameny a na skále postavili pevný hrad. Potomek lípy, pod kterou přenocovali, roste dodnes v zámeckém parku.