Houkálek

Mezi Olším a Bory se rozkládá les Škark. Jednou se tudy olešský sedlák vracel domů. Bylo to na podzim, kdy už bývá brzo tma. Po kraji se válela mlha, na krok nebylo vidět.

Že jsem nešel dřív, vyčítal si sedlák. Chtěl jít, ale zdržovali ho. V hospodě plápolal oheň, teplo se po těle rozlévalo i z pohárku dobré slivovice, proč by nezůstal. Když už chtěl jít hostinský na kutě, vyšli poslední štamgasti ven. Copak muži z Borů, ti to měli domů pár kroků, ale do Olší je to přece jen kus cesty.

Co naplat, přidal do kroku a cesta mu ubývala. Když byl uprostřed lesa, uslyšel zdálky houkání – hu hu hu. Asi jde někdo přede mnou, pomyslel si. Když na mne počká, půjde se nám ve dvou líp. A odpověděl stejně – hu hu hu.

Sotva dozněl zvuk jeho hlasu, hup – skočil mu někdo na záda. A jeje, uvědomil si, ke všemu jsem si ještě přivolal houkálka. Ale bylo pozdě na rozmýšlení. S houkálkem na zádech pokračoval k domovu. Zkusil ho setřást, ale marně. Zdálo se mu, jako by se váha zdvojnásobila. Klopýtal tedy lesem celý zchvácený. Ani nevěděl, jak se dostal domů. Teprve u vrátek pocítil, že houkálek zase zmizel.

Z té noční cesty byl celý bolavý. Dlouho polehával, než se konečně vyléčil. Od té doby se už nikdy nenechal přemluvit a vždy se vracel domů ještě za světla.