O zázračné studánce

Císař Josef II. rád cestoval po své zemi. Někdy oficiálně, jindy v utajení, aby se dozvěděl, co císařovo ucho slyšet nemělo. Když se zase jednou vydal na Moravu, napadlo ho, že navštíví Velké Meziříčí. Dokončují tam stavbu císařské silnice, alespoň si vše pořádně prohlédne. Přijel tedy, zkontroloval a byl spokojen.

Při té příležitosti navštívil svou dvorní dámu Eleonoru z Lichtenštejna, která v tu dobu právě byla v Meziříčí. Kněžna věděla, co se sluší a patří, byla ostatně ráda, že ji císař poctil svou návštěvou. A tak uspořádala hostinu. A další den zase. Stoly se prohýbaly pod chutným jídlem, nechybělo ani pití. Jenže po několika dnech císař vážně onemocněl. Bylo mu čím dál hůř. Už ani vstát z postele nemohl.

Zavolali lékaře, několik lékařů. Jeden radil nejíst, druhý předepisoval zvláštní dietu. Další císaři pustil žilou, aby se zbavil špatné krve. Míchali mu rozličné léky – vše bylo marné, císařův stav se nelepšil. Když už si nikdo nevěděl rady, zmínil se místní komorník, že je nedaleko zázračná studánka, která už pomohla mnoha lidem.

Přinesl vodu, lékaři ji prozkoumali, ale nic zvláštního nezjistili. Nakonec naznali, že ublížit císaři nemůže, a tak mu jí dali napít. Jen se císař napil, hned se mu ulevilo. Klidně usnul a druhý den se probudil zcela zdráv.

Studánka prýštila u kapličky sv. Anny. Kaplička stojí dodnes, ale voda ve studánce vyschla. Kromě žaludečních potíží léčila prý také oční nemoci. Kdo si ve studánce omyl oči, neměl s nimi problém.