Ouřednický bál

Kdysi dávno bývalo ve městě zvykem, že měšťané o ostatcích „dávali" bál pro zámecké úředníky. Jak tato povinnost vznikla, už nikdo nepamatoval, snad že se obyvatelé města chtěli zalíbit „panstvu". Původně každý z měšťanů něčím přispěl, ale protože většina z nich byli řemeslníci, později se dohodli, že bude každý rok pořadatelem jeden z řemeslnických cechů. Rozumí se, že každý cech chtěl, aby se o jeho bálu ve městě dlouho mluvilo. A tak se předháněli, kdo bude mít krásnější výzdobu, lepší hudbu a chutnější jídlo.

Nebyla to totiž ledajaká zábava. Předně žádná jiná akce podobného typu se nesměla nazývat „bál". To si úředníci vyhradili pro sebe. Také mezi sebe nikoho nepustili. Pozvání někoho z měšťanů bylo pro něj vyznamenáním. Pokud chtěla být pozvána měšťanská dcerka, dalo jejímu otci spoustu zařizování, aby jí opatřil pozvánku.

Zpočátku to byl bál jako jiný. Hudba, tanec, duchaplná společenská konverzace. Úderem půlnoci hudba umlkla a muzikanti i měšťané odešli do vedlejší místnosti. Úředníci s manželkami se usadili na lavice kolem zdí. Otevřely se dveře, vstoupil cechmistr, pozdravil hosty a popřál jim dobrou chuť. A pak manželky a dcery pořadatelů nosily jídlo. Jedna mísa za druhou, v každé vybrané lahůdky. Maso pečené i vařené, drůbež, koláče, cukroví, ovoce, pivo, víno. Hostitelky obcházely kolem hostů a pobízely, jen aby si brali. Porce byly velké, proto každá paní mívala košík, kam se odkládalo zbylé jídlo. Někdy si braly s sebou i služebnou, aby výslužku odnesla. Jedlo se rukama, bez talířů a příborů, jen na chlebu a kosti odhazovali na podlahu.

Jeden rok byla špatná úroda, vznikla drahota, a tak se stalo, že byly kusy masa trochu menší. Vzhledem k situaci to pořád byla slušná hostina, ale páni úředníci se cítili dotčeni. Paničky měly uštěpačné poznámky, páni zase na znamení pohrdání odhazovali na zem celé kusy masa.

Pořadatele to mrzelo. Ve městě se o bálu hodně mluvilo a ne právě v dobrém, ale postupně řeči utichly. Když přišla zase pozvánka na bál, úředníci už se těšili, jak si pochutnají. Pořádajícími byli tentokrát městští řezníci, vyhlášení svými výrobky.

Několik dní před bálem nebylo ve městě k sehnání maso. O to více se všichni těšili. Konečně nastal ten den. Bál probíhal jako vždy. O půlnoci hudba přestala hrát a všichni se usadili v očekávání pochoutky. Ale nic se nedělo. Jeden se ohlížel na druhého, pak už začali reptat, ale stále nikdo nepřicházel.

Teprve po dlouhé době přišel cechmistr řeznického cechu. Pozdravil přítomné, a hned se začal omlouvat. „Loni byla situace špatná a právem jste si stěžovali," řekl. „Ale letos je to mnohem horší. Takovou bídu o maso nepamatuji. Přijměte tedy to, co jsme připravili, nic lepšího jsme nesehnali." Všichni na sebe koukali, protože loni bylo masa dost. Cechmistr jim popřál dobrou chuť.

Pak se otevřely dveře a řezníci i jejich ženy začali nosit mísy. Omlouvali se a nabízeli hostům – kosti. Vařené velké kosti, na kterých nebylo téměř žádné maso. Nosili další, pobízeli je, aby si brali a nezapomněli na výslužku.

Úředníci se začali jeden po druhém vytrácet a za chvíli byl sál prázdný. Pak zasedli řezníci a spolu se svými rodinami hodovali. Měli masa dost a dobré. Víckrát už se úřednický bál nekonal.