Blatiny

Ve vesnici Černé měli kdysi rychtáře, který se snažil získat pro obec výhody za každou cenu. Když to nešlo poctivě, použil kdejaký úskok. Tak se zhlédl v lesním hospodářství. Zvláště se mu zalíbil veliký les Blatiny, rozprostírající se mezi Černou a Blízkovem. Ten les patřil odjakživa Blízkovu, který měl z prodeje dřeva slušné příjmy. Ale co není, může být. Však by se Černé také hodil nějaký ten stříbrňák.

Rychtář nějakou dobu váhal, ale krásný les mu nedal spát. Nakonec se vypravil do zámku v Černé s listinou, ve které bylo napsáno, že polovina Blatin patří Černé. Pan vrchní se nejdříve podivil. Vždyť tu spravuje panství už řadu let, a nikdy neslyšel, že by Blízkovští neměli na Blatiny právo. Rychtář však vedl svou. Prý má listinu po dědovi a sám také může odpřisáhnout, že polovice Blatin patří Černé. Vždyť mu to děda přece říkal.

Když na tom trval, páni ze zámku uspořádali s Blízkovskými soud, kde černický rychtář odpřisáhl, že půl Blatin s Milíkovskou horou patří Černé. Blízkovští měli smůlu, že se jim ztratila příslušná listina, a tak svoje právo nemohli dokázat. Rozhodnutím soudu přišli o nejlepší část lesa a černický rychtář už se těšil, jak si jeho obec přilepší. Jenže se přepočítal. Páni z Černé sice Blízkovským polovinu Blatin odebrali, ale připojili ji k panským pozemkům a obec Černá nedostala nic.

Rychtáře velmi mrzelo, že mu jeho falešná listina ani křivá přísaha nebyla nic platná. Svědomí ho trápilo, až nakonec onemocněl a zemřel. Na smrtelné posteli sice knězi pověděl, jak to ve skutečnosti bylo, ale páni už les nevrátili.

Brzy po rychtářově smrti jej lidé začali potkávat v Blatinách. Chodil sem tam a za ním velký černý pes. Když se už nějakou dobu objevoval, lidé se báli přes Blatiny chodit. Černičtí páni nakonec zavolali kata, ten rychtáře chytil, uťal mu mečem hlavu a zakopal jej. Od té doby už rychtář přestal v Blatinách strašit.