Jezero v Balinském údolí

Poblíž řeky Balinky v Balinském údolí prý stával kdysi pěkný zámek. Jeho pán měl vše, na co si vzpomněl. Vzácné pokrmy, drahé látky, krásné koně. Ale stále neměl dost. Přál si, aby celý zámek byl ze zlata. Jeho poddaní museli platit další a další daně, aby měl peníze na zlato. Marně prosili, že už nemají ani na chleba, pánovi jich líto nebylo. Kdo nezaplatil, na toho poslal drába, aby peníze vymohl. A tak peněz přibývalo a pán s radostí pozoroval, jak zlatníci pozlacují jednu zeď za druhou. A ještě střechu. A věž. A bránu.

Když byl zámek celý zlatý, míra pánových špatných skutků se naplnila. Najednou se zatáhlo a přišla zlá bouře. Blesk sjel do země, ta se rozestoupila a ve veliké díře zmizel zámek. Liják střídal liják, až voda díru zcela zaplnila. Na dně hlubokého jezera tak leží zlatý zámek. Kdo ale projde jeho zlatou branou, už nikdy neuvidí slunce. Musí zůstat v zámku a na svět smí jen v noci, v podobě bílého stínu nebo bílého koně. V této podobě musí lákat lidi k jezeru. Kdo však vejde do vody, zůstane také uvězněn ve zlatém zámku.

V Balinách kdysi bydlel muzikant Holoubek. Hrával s kapelou na vesnických tancovačkách i na městských bálech. Často se přitom popilo a milý Holoubek se pak vracel domů k ránu. Dlouhá cesta mu nevadila, byl zvyklý.

Jednou hrál při nějaké příležitosti v Meziříčí a už bylo k půlnoci, když se chystal domů. Všichni mu to rozmlouvali, připomínali mu, co se povídá o jezeře. V hospodě mu dokonce nabízeli, že může přespat v maštali u koní. Ale muzikant si postavil hlavu. Měl trochu popito, a tak se ničeho nebál. A za chvíli už rázoval po cestě podél řeky.

Nedaleko jezera uviděl na louce bílého koně. „No počkej," pomyslel si. „Chytím si tě a pojedu domů jako pán." Přiblížil se ke koni, ale ten popoběhl. Holoubek za ním. Kůň zase popoběhl. Holoubek za ním. Vůbec si neuvědomil, kde zrovna je. Chvíli tak pobíhal za koněm, až se přiblížil k jezeru. Vtom se z koně stala bílá postava a ta kývala na muzikanta, aby jen šel blíž.

Holoubek rázem vystřízlivěl. Vzal nohy na ramena a upaloval k domovu. Z toho rychlého běhu onemocněl a dlouho trvalo, než byl zase v pořádku. Od té doby už nikdy v noci podél řeky nechodil.