Obchody ve Velkém Meziříčí

Velkomeziříčský kostel byl zřejmě od svého vzniku zasvěcen svatému Mikuláši – ochránci chudých, ale také patronu kupců. Zdá se tedy, že kupci – obchodníci byli v našem městě již odedávna. Poloha sídla na křižovatce dálkových cest k tomu ostatně vybízí.

Obchodem se solí a pivem z městského pivovaru se zabývalo i město, které k tomu dostalo mílové právo. To znamená, že v okruhu jedné míle od města nesměl s těmito komoditami obchodovat nikdo jiný.

V polovině 18. století bylo ve městě osm různých obchodníků a kramářů a dalších 16 obchodníků v Židovské ulici. Obchodníci měli většinou poměrně široký sortiment. Např. Václav Kolovrátek prodával nejen cukr, kávu, mandle, citrony, pomeranče, ale též indigo, vitriol, barvy, bavlnu, hedvábí, dokonce i železo, kartáče a zámečnické výrobky. Naproti tomu Václav Segenschmid ve stejné době obchodoval ve velkém s punčochami a se suknem, které dodával do Vídně pro armádu.

Ve druhé polovině 19. století bychom našli některé specifické formy obchodu. Např. Jelínkova koželužna obchodovala s kůžemi, Kallabova soukenka s jemným suknem, Šaškova tiskárna prodávala papír a sešity. Velkoobchod s mořskými houbami provozoval František Sáblík.

Z první poloviny dvacátého století už bychom si mohli připomenout řadu specializovaných obchodů, umístěných především na Náměstí, v Radnické a Komenského ulici. Všechny tyto obchody měly jeden společný rys. Byly opatřeny pultem a obchodní příručí nebo sám majitel zákazníka obsluhoval.

V polovině dvacátého století se objevil nový typ prodejny – samoobsluha. První prodejnou tohoto typu v našem městě byla od roku 1957 prodejna potravin „u Svobodů" poblíž kostela. Se vznikem nových prostornějších prodejen pak vznikaly samoobsluhy další. V polovině sedmdesátých let se objevila dokonce samoobslužná prodejna knih v budově bývalého luteránského gymnázia, přičemž tento způsob prodeje knih tehdy ještě zdaleka nebyl běžný.

Ripp