Kostel sv. Jakuba v Osové Bitýšce

V jádru raně gotická, jednolodní stavba z poloviny 13. století, upraven barokně v druhé polovině 17. století. V jižní stěně lodě částečně zazděn jednoduchý románský portál. Křížová, žebrová klenba v presbytáři a sakristie jsou gotické, klenba lodě barokní s oválným freskovým obrazem sv. Jakuba ve slávě. Jako autor se nepodloženě traduje Karel František Tepper z Velkého Meziříčí. Tento regionálně významný barokní malíř provedl mimo jiné také fresky v kapli sv. Antonína Paduánského na Ronově.

Nejstarším dokladem o duchovní správě a obci vůbec je listina z roku 1264, v níž Eliška Kadoltissa věnuje patronát v Osové Bítýšce řádu Německých rytířů z Opavy. Darování mělo vstoupit v platnost až po smrti místního plebána (kněze) Jindřicha. Ten je později, už jako Mistr Jindřich z Bítýšky (M. Henricus de Vitis) znám jako kroměřížský kanovník. Faru pronajímal zástupcům, je totiž k roku 1266 připomínán jako zdejší farář pan Kuno ze Zbraslavi a z roku 1295 je smlouva o jejím pronájmu Německým rytířům. Ti pak osazovali faru svými řádovými kněžími a měli tak užitek ze svého patronátu. Vlastivědná literatura hovoří dokonce o řádové komendě (komenda = klášter) doložené v letech 1359 a 1372. Přítomnost Německých rytířů ukončily patrně nepokoje první půle 15. století. Ještě roku 1503 však opavská komenda vznáší neúspěšně nárok na Osovou Bítýšku.

Od poloviny 15. století tvořil zdejší areál skromnější obdobu kostelní tvrze sv. Jana Křtitele ve Velké Bíteši. Do současnosti se zachovaly části hradeb v hřbitovní zdi a samostatně stojí zvonice. Na ní je jasně patrná stavební hranice mezi původní středo¬věkou věží, sloužící k obraně vstupu a pozdější nástavbou. V minulosti bylo opevnění doplněno příkopem a valem. Most přes příkop pod věží byl zrušen roku 1820, zbytky valů rozkopány a materiál použit k vyrovnání náměstí v roce 1863.

Koncem 16. století byly v kostele uloženy ostatky držitelů Osovského panství, pana Jana Markvarta Rájeckého z Mitrova a na Osovém a jeho manželky, paní Bohunky z Lichtenberka.

V 1. polovině 17. století v období vrcholícího náboženského rozkolu se kostel dostal do žalostného stavu. Ve své zprávě z roku 1633 sděluje farář Petr Vojtovius, že kostel je malta na spadnutí, příjmy skoro žádné a jenom 5 rodin katolických. Tato situace se pod vlivem rekatolizace měnila pozvolna až do poloviny osmdesátých let.

Patrně před rokem Í662 a později dochází k barokní přestavbě kostela. Původně plochostropní loď je zaklenuta valenou, stlačenou klenbou, úzká gotická okna nahrazena okny obdélnými s převýšeným obloukem. Na severní straně je na půdorysu oktogonu přistavěna drobná centrální kaple a nad starším přízemím panská oratoř. Původně snad přízemí sloužilo jako sakristie a dnešní sakristie byla kaplí sv. Máří Magdalény, jak o tom svědčí nápis s letopočtem 1400 na jednom ze zvonů ve věži.

Při generální opravě v roce 1940 byla otevřena krypta a proveden průkop až pod hlavní oltář. Tak vyšlo najevo, že při barokních úpravách byla podlaha zvýšena o 1,5 metru. Prvotní záměr byl jistě architektonický, stavitelé si však tehdy také ušetřili práci s odklízením stavebního rumu a farníci navezením okolního terénu hřbitova získali nové místo pro své mrtvé. Také zde však můžeme hledat jednu z možných příčin nadměrné vlhkosti, s níž se kostel opakovaně potýkal. Hřbitov sloužil do roku 1906. Barokní brána prolomená do jeho zdi po zániku její obranné funkce patří mezi několik málo památek tohoto typu v celé České republice.

Kostel se svým okolím prošel v minulosti mnoha opravami a úpravami, ale teprve odstranění budovy staré školy v jeho bezprostřední blízkosti mu dalo na prahu nového tisíciletí znovu vyniknout jako přirozenému středobodu obce.